Česká hudba – poklad světové kultury

1# Co Čech, to muzikant? 

„Co Čech, to muzikant.“ Odkud se vlastně toto známé rčení vzalo? Jeho přesný původ neznáme, ale pověst českých zemí jako země výjimečných hudebníků má hluboké historické kořeny. Po třicetileté válce procházely české země složitým obdobím a mnoho hudebníků hledalo uplatnění v zahraničí. Díky kvalitnímu hudebnímu vzdělání se čeští instrumentalisté, zpěváci i skladatelé postupně prosadili na šlechtických dvorech, v chrámech, orchestrech i operních domech po celé Evropě.

Jan Dismas Zelenka se proslavil v Drážďanech, Josef Mysliveček dobýval italská divadla, Jan Václav Stamitz zásadně ovlivnil vývoj orchestru v Mannheimu, Jiří Antonín Benda získal uznání svými melodramy a Antonín Rejcha se stal v Paříži uznávaným skladatelem, teoretikem i pedagogem. Mezi jeho žáky patřili Hector Berlioz, Charles Gounod nebo César Franck. A to jsou jen ta nejznámější jména. Vedle nich působily po celé Evropě stovky dalších hudebníků pocházejících z českých zemí.

Právě jejich počet a úspěchy vytvořily pověst, že z českých zemí přichází mimořádné množství schopných muzikantů. Rčení „Co Čech, to muzikant“ je sice nadsázkou, rozhodně ale nevzniklo náhodou. A nabízí se otázka: Platí ještě i dnes?

2# Hudební velmoc v srdci Evropy

Česká republika je malá země, přesto má mimořádně bohatou hudební tradici i infrastrukturu. Najdeme zde konzervatoře, vysoké umělecké školy, profesionální orchestry, operní scény, festivaly i množství komorních souborů. Budoucí hudebník může projít cestou od základní umělecké školy přes konzervatoř až po vysokou uměleckou školu, a to nejen v Praze, ale i v mnoha dalších městech po celé republice.

Jedním z největších pokladů českého hudebního prostředí je síť základních uměleckých škol. Díky ní se mohou děti už od útlého věku věnovat hudbě, výtvarnému umění, tanci nebo divadlu pod vedením kvalifikovaných pedagogů a za dostupných podmínek. Právě tady často začíná cesta budoucích profesionálních hudebníků, ale zároveň vzniká i celoživotní vztah ke kultuře.

Možná právě v tom spočívá skutečná síla české hudební tradice. Nejen ve slavných skladatelích minulosti, ale také v systému, který už po generace umožňuje hudbu objevovat, studovat a předávat dál. Na to můžeme být právem hrdí.

3# Když Vídeň váhala, Praha tleskala

Na konci 18. století měla Praha pověst města s mimořádně živým hudebním životem. Právě zde našel Wolfgang Amadeus Mozart publikum, které jeho hudbu přijalo s neobyčejným nadšením. Zatímco Figarova svatba po své vídeňské premiéře roku 1786 postupně ustupovala jiným titulům, v Praze se stala doslova senzací. Podle dobových svědectví se její melodie hrály a zpívaly po celém městě.

Mozart přijel do Prahy v lednu 1787 a setkal se s mimořádně vřelým přijetím. Ještě téhož roku se sem vrátil s novou operou. Dne 29. října 1787 měla ve Stavovském divadle premiéru Don Giovanni, jedno z nejslavnějších děl operní historie, které Mozart sám dirigoval.

Přestože Mozart zůstal profesně spojen především s Vídní, Praha v jeho životě zaujala výjimečné místo. Místní publikum jeho hudbě rozumělo a přijímalo ji s nadšením. Právě s tímto vztahem je dodnes spojován slavný výrok: „Moji Pražané mi rozumějí.“ 

4# Rudolfinum – chrám české hudby

Na pražském náměstí Jana Palacha stojí jedna z nejvýznamnějších budov české hudební kultury, Rudolfinum. Bylo slavnostně otevřeno v roce 1885 jako kulturní dům určený hudbě i výtvarnému umění a svůj název získalo na počest korunního prince Rudolfa.

S Rudolfinem je neodmyslitelně spjata Česká filharmonie. Právě zde se v roce 1896 uskutečnil její první koncert pod taktovkou Antonína Dvořáka. Srdcem budovy je Dvořákova síň, proslulá svou výjimečnou akustikou, na jejímž pódiu během více než jednoho století vystoupily největší osobnosti české i světové hudby.

Rudolfinum však není jen historickou památkou. Dodnes je živým centrem koncertního života, místem setkávání špičkových interpretů i posluchačů z celého světa. Tady se nehraje jen koncert. Tady pokračuje tradice.