Proč ještě dnes psát novou hudbu?

Co dnes znamená být skladatelem?

Když někomu řeknu, že jsem skladatel, často následuje otázka: „A co vlastně skládáte?“

Není to překvapivé. Slovo skladatel si většina lidí stále spojí s Mozartem, Beethovenem nebo Dvořákem. Představí si člověka sedícího u klavíru, který zapisuje noty a píše symfonie nebo opery.

Jenže skladatelé nikdy netvořili stejnou hudbu. Každá doba měla svůj vlastní hudební jazyk. Bach psal jinak než Mozart, Mozart jinak než Janáček a Janáček jinak než Stravinskij. Ne proto, že by chtěli být za každou cenu jiní, ale protože reagovali na svět, ve kterém žili.

Na tom se podle mě nic nezměnilo.

Nezajímá mě skládání jako napodobování minulosti. Zároveň si myslím, že současná hudba nemusí tradici odmítat. Hudební dějiny jsou obrovským zdrojem zkušeností. Má smysl je znát, rozumět jim a navazovat na ně. Stejně důležité je ale hledat vlastní způsob, jak o hudbě přemýšlet.

Proto se ve svých skladbách nesoustředím na jeden styl.

Inspiruje mě moravský folklor i Janáček, zvuk Ostravy i mého rodného Lašska, japonská hudba, minimalismus, elektronická hudba nebo filmová práce s atmosférou. Neberu je jako světy, které spolu nesouvisí. Zajímá mě, co se stane, když se přirozeně propojí.

Každá skladba proto začíná jinak.

Někdy je to rytmus, jindy harmonie, melodie nebo jediný zvuk, který ve mně zůstane. Často ale začínám úplně obyčejnou otázkou.

Jak může hudba vyjádřit určité místo, příběh nebo myšlenku?

Když jsem psal orchestrální skladbu Behind the Glass pro Komorní filharmonii Pardubice, inspirovanou japonskou tradiční hudbou, nesnažil jsem se napsat „japonskou“ skladbu. Pokud bych chtěl poslouchat autentickou japonskou dvorskou hudbu, raději si pustím orchestr gagaku, který již více než tisíc let působí při japonském císařském dvoře. Mnohem více mě zajímalo pochopit některé principy této hudby a přenést je do vlastního hudebního jazyka. Inspirovalo mě například odlišné vnímání hudebního času, pocit bezčasí nebo hudební tok, který se neustále proměňuje, aniž by směřoval k jednoznačnému cíli. Tyto principy jsem se snažil začlenit do své vlastní estetiky, aby inspirace nebyla pouhou stylizací nebo exotickou ozdobou, ale přirozenou součástí skladby.

Ve skladbě Good Music Has a Beat! jsem naopak hledal způsob, jak propojit orchestr s energií elektronické taneční hudby. Nešlo mi o to napsat orchestrální techno. Chtěl jsem pochopit, proč je rytmus jednou z nejsilnějších hudebních sil napříč kulturami.

Podobně přemýšlím i o filmové hudbě. Nemá být jen kulisou k obrazu. Měla by rozšířit vyprávění o další vrstvu a někdy říct to, co obraz ani dialog říct nedokážou.

Právě proto si myslím, že nová klasická hudba má své místo i dnes.

Svět kolem nás se neustále mění. Mění se města, technologie, způsob života i témata, která řešíme. Bylo by zvláštní, kdyby se neměnila i hudba.

Každá generace hledá svůj vlastní zvuk. Ta naše není výjimkou.